Čas letí neúprosně jako zrnka písku propadající mezi dlaněmi a mizí v nedohlednu, snažíš se jedno po druhém chytat a vedeš jen marný boj s neúprosnou konstantou, která nejde ovlivnit. Otáčíš list kalendáře, kdy den střídá den a je to jako plachta plachetnice, která mizí za obzorem. Bojuješ s dennodenními problémy, marně rozumu říkáš, musíš,tady a teď, snažíš se ho opět ukotvit do klece hodin, minut, vteřin, úkolů, nepřečtených emailů, nevydaných pokynů. Mezi čísly a grafy hledáš jejich smysl, hledáš další vnitřní kroky změnit tu marnost jejich hodnot, s kterou bojuješ a víš, že ten boj je předem prohraný. Hledáš argumentace a zdůvodnění na svá rozhodnutí, za svoji odpovědnost, hledáš jistotu svého podpisu na papíru a víš, že za pár týdnů se stanou předmětem bojů. Bojů, které nemůžeš ovlivnit, budeš jen kamínkem na hrací desce a loutkou, kterou se snaží ovládat oni….
Jen v Tobě uvnitř opět hoří energie, víra v sebe sama, ten radostný tanec energie, klidných myšlenek. Je tolik slov, která opět berou energii, rmoutí mysl a rozpoutávají nekonečný proud myšlenek, ale ty víš, že uvnitř máš opět vnitřní vlnu energie, která ví, že díky ní opět žiješ.
Víš, že nemusíš ani zavřít oči a jsi opět zpátky ty dva týdny, kdy zmizel nekonečný problém myšlenek, telefonů, problémů, kdy jsem si zakázal je mít. Jsi zpět tam, kde vnímáš jen energii slunce, tepla, pohody, dětského křiku, šumění moře, hledání nejlepšího záběru. Víš, že nehledáš hodinky aby ses ukotvil v časoprostoru světa, neboť čas necháváš plynout od ranního rozbřesku po první hvězdu na obloze. Vnímáš tu krásu alpských velikánů, najednou ta německá slovíčka plynou z úst takovou samozřejmostí, jako by někdy byly snad možná mateřskou řečí. Vnímáš vnitřní radost, jak jsi jen sám se sebou, jak Tvé zkroušené tělo vnímá pohlazení slunce, slaných mořských vln, jemného vánku, jak nohy samy vyšlapují alpské velikány, jak vnímáš vůni vysokohorské louky a usmíváš se, když Tě tráva něžně lechtá na kůži. Vnímáš cinkání kravských zvonců, vidíš tu jasnou modř nebe…
Ponoříš opakovaně své tělo do vln moře nebo průzračného alpského jezera, na oči nasadíš plavecké brýle a Tvé tělo se promění v rybu. Tvá hlava se ponoří pod vodní hladinu, z Tvých rukou a nohou se stanou ploutve a Tvůj dech pod vodou doprovázený proudem bublin je jako brána do časoprostoru. Vnímáš jen vlastní dech a pohyb, vnímáš uplavané metry a kilometry, stáváš se součástí toho vnitřního vodního ticha, té magické hlubiny. Tvé tělo se tempy a dechem dostává do obrovské extáze, která Ti po návratu začne opět chybět.
Sedíš na břehu moře, Tvé nohy omývá voda a Tvé tělo se houpe jako obrovský koráb na rozbouřeném moři. Vnímáš, jako bys byl jedna velká vlna, která rozvibrovala Tvé tělo do nejjemnějších tónů vibrací energie.
Zavřeš oči a svět vidíš jen pohledem hledáčku fotoaparátu, vnímáš okolní svět obrazem kinofilmového políčka, nevnímáš volání ostatních, jen vnímáš tu krásu světa a snažíš se ji ve zlomku clony a času zachytit na digitální čip fotoaparátu a telefonu.
Slyšíš tu dětskou radost, hlahol a křik a neřešíš příkazy, rozkazy, prostě necháváš vše plynout jakou svůj dech….
Díky tomu aspoň pár dnů v roce víš, že žiješ. Víš, že jsi, tady a teď. Víš, že tu víru v sobě, tu energii v sobě máš hluboko ukrytou. Víš, že ten hlavní smysl Tebe je uvnitř, v Tvém srdci.
Promlouváš se sebou, s Bohem… Na vrcholu alpského štítu nacházíš malou modlitebnu,malou kapli jako přístřešek. Máš jen pár okamžiků, kdy se v narůstajícím větru a chladu jen na pár okamžiků zastavíš, vnímáš ten klid, záblesk nekonečného světla. Tvé srdce se najednou otevře a Tvá mysl začne sama mluvit a děkovat. Nemusíš tomu dávat smysl slov, je to jako světelný proud napojení, díky kterému jsi. Vlastně stačí jedno slovo: díky…
