Jsem klasická váhavá váha. Některá moje rozhodnutí trvají roky, měsíce, hodiny. Jsou však chvíle, kdy k rozhodnutí stačí nepatrný okamžik, pouhým mrknutím oka se rozhodnete. Rozhodnete se a jedete. Jedete 18 hodin autem, překonáte trajektem 40 km vody a najednou se ocitnete na druhé straně břehu, na druhé straně kanálu La Manche. Jako by těch 40 km vody oddělovalo tu denodenní realitu a vy se ocitnete v jiném časoprostoru. Jako by ste opouštěli hustou mlhu v Calais jako my, aby Vás v Doveru v mlžném oparu vítalo slunce.
Všechno je najednou jinak. Jedete vlevo, auta Vás míjejí vpravo, na kruhovém objezdu najíždíte zcela opačně než jste každý den zvyklí, řídíte se jinými pravidly, než máte zažité.
Jako byste vjeli do jiného světa, do světa plného neuvěřitelného slunce a záře. Ten zvláštní klid Vás ohromí hned při prvních krocích. Jste v jiném světě, jste ve světě, kde se zastavil čas. Z měst a vesnic máte pocit, jako by vše zůstalo ve středověku za krále Edvarda, z každé cihly domu sálá neuvěřitelná historie, každá tato starodávná cihla je kaleidoskopem nedostižné ceny dávající prodejní cenu anglických domků. Zvyknete si hned, na nízké cihlové domy, jenž z velké dálky Vám připomínají Baťovskou architekturu.
Nic nemusíte řešit, jste daleko od Vašich starostí. Nikdo Vám tu nemusí přikazovat, co máte dělat, co musíte říkat, co si musíte oblékat, co si musíte myslet. Stačí si sednout do obchodního centra na lavičku a pozorovat lidi. Jsou stejní jako Vy, taky se tlačí v obchodu za honbou za levným nákupem, propadají stejné nákupní horečce tak jako Vy. V tom jsme na celém světě stejní, geny a stereotypy chování jako by globalizace smazala. Co však nikdo neřeší, je Vaše oblečení. Máte vytahané tričko a na nohou máte pantofle? Venku je 10 stupňů a Vy jdete v tričku, kraťasech a vysokých holínkách? Každému je to jedno, nikdo se za Vámi neotáčí, nikdo Vás nepomlouvá. Každý si žije ve své bublině a každý respektuje toho druhého. Kde je to zapšklé čecháčství, kde by Vás v momentě každý pomluvil?
Vnímáte tu zvláštní realitu. Jste jako mravenec v tom velkém lidském mraveništi. Sedíte v lonýnském metru, vedle Vás sedí Nepálec, Číňan, Libanonec, černoch, Angličan. Jste všichni na jedné lodi, na jedné palubě a jediné, co Vás spojuje je řeč… Nad Vámi stojí Angličan a opakovaně se zdvořile ptá, zda si může k Vám sednout. Připadáte si jako na cizí planetě…Vystoupíte na Oxford Street a nestačíte se divit. Davy lidí, to hemžení ve velkém mraveništi a mezi Vámi není ani pár centimetrů volného prostoru. Nikdo do Vás nenaráží, nikdo na Vás nekřičí, i vtom shonu se na Vás lidi usmívají, ne jednotlivci, ale desítky, stovky, tisíce…
Překročíte české hranice, předjíždí Vás na plné čáře auto a řidič ještě na Vás dělá zvláštní gesta. Vítej doma, vítej doma ve světě plném tmy, ve světě malosti, závisti. Vítej zpět v realitě…