Je to několik měsíců, co jsem dostal v hlavě nápad, co se svým lenivým tělem dělat. Pamatuji si, že mou hlavou probleskl nápad pravidelně chodit s hůlkami „pod lany“ na Ještěd. Tuto noční myšlenku jsem úspěšně zaspal. Na začátku října jsem uklízel sklep a v jedné skříni jsem našel nádherné trekové hůlky. Nevěnoval jsem jim větší pozornost narozdíl od Veroniky, která moc ráda nebyla. Zcela náhodou jsem totiž objevil dárek k narozeninám :-(. Příště by měla dárky pro mě lépe uklízet…
V pátek jsem jako součást Ludva teamu vyhrál Záchranářské pexeso / díky holky a Oli /. Hlavní cena byla čelovka, kterou mi opravdu náhodou chtěla Veronika koupit k vánocím. Jakoby by plánovala ničit moje tělo pohybem…
V neděli jsme se náhodou o své nové výbavě zmínil před Slavem Peničkou… tonoucí se stébla chytá a Slavo se chytnul pořádně. Dostal bláznivý nápad vyrazit večer s čelovkami a hůlkami „pod lany“ na Ještěd. Nevím, v jakém jsem byl stavu, když jsem mu tento bláznivý nápad v neděli odpoledne po sms schválil…
Nastala soudná večerní hodina, parkoviště pod Ještědem bylo zcela prázdné a pára od úst nevěštila nic dobrého. Vybavem vrstvami funkčního oblečení a tekutinami jsem vyrazil se Slavem vzhůru na Ještěd… Jeho lehký a ladný krok mi měl být varováním. Na začátku sjezdovky F10, asi po 100 metrech stoupání, se mé tělo začalo bouřit, jazyk jsem měl až na bundě a srdce vydávalo dysharmonické tóny z nenadálé aktivity… Stačilo zvednout hlavu a v dálce jsem viděl světla Ještědu a čelovku Slava, jak zvesela vykračuje a místy i běží po sjezdovce směrem vzhůru. Hůlky se mě zařezávaly do rukou a nohy krok co krok těžkly. U výstupní stanice F10 jsem byl zralý zavolat si rychlou nebou rovnou pohřební službu. Jenže kdo by se s mým tělem z takového kopce vláčel?. Nevím, kde udělali výrobci v Číně chybu, ale oblečení by se dalo ždímat a jedna podrážka boty vesele plandala jako plachta plachetnice. Značková obuv s neznačkovou podrážkou… Tělo si řeklo o doplnění tekutin, byl jsem zralý ne na tekutiny, ale na vodku. Mezitím Slavo z vesela stále stoupal vzhůru. Jako by se ve mě něco zlomilo a pověstný doušek vody se proměnil v zázračný životabudič… Nohy najednou dostaly sílu a já pokračoval ve stoupání s mírně lehkým krokem. Světla Ještědu se pomalu začala přibližovat. Nad silnicí v suťovém poli jsem Slava ztratil nadobro. Rezignoval jsem na rychlý krok, neboť suťové pole ve tmě nebylo nic příjemného. Představoval jsem si, jak musí být nosičům třeba v Himalájích… S vydatnou podporou hůlek jsem nakonec nástrahy suťového pole překonal a s velkým časovým odstupem jsem se doplazil na vrchol Mt. Ještěd…
Co mi to vše dalo?
– 90 minut nádherného výletu
– překonání vlastní lenosti a pohodlnosti
– nezapomenutelné výhledy na večerní Liberec
– zjištění, že tramvaj je slyšet až na samotném Ještědu
– spousty jiných nepopsatelných zážitků
– nezapomenout přibalit foťák
Takže brzy opět vzhůru…
