Mužský šovinismus a ženský feminismus
Sedím u počítače a kontroluji denní přísun emailové korespondence. Většinou mě maily s několika FW a hromadou adresátů neoslovují , nečtu je a rychle je přesouvám do koše. Tenhle mail byl však jiný. Obsahoval v sobě knihu přepsanou knihu od Josefa Hausmanna Bible mužského šovinismu. Nechtělo se mi to z počátku číst, přeci jen 30 stránek hutného textu ve wordu není asi moc záživné čtení. Nakonec mi zvědavost nedala a rychlostí blesku jsem ten text přečetl. Ne, není to náhled, jak se muž chová k ženám, není to příručka, jak bojovat se ženami. Jen pár střípků z mužského a ženského světa, který je tak odlišný:
• Ideální žena se vteřinu po ejakulaci promění v partu kamarádů a basu lahváčů.
• Muži diskriminují ženu již tím, že vlastní penis.
• Vrcholem pokrytectví je, že snoubenec nežádá svou nastávající o vagínu, nýbrž o ruku. Přitom je to jednoznačně vagína, o kterou se jedná. Při jejím převzetí existují u nepokryteckých národů velkolepé ceremoniály, její použití cizím mužem je uzákoněno jako důvod k rozvodu a její neposkvrněnost znamená neposkvrněnost celé ženy. Ne tedy o vagínu ženy je třeba žádat, nýbrž o její ruku, kterou na ulici líbá kde kdo, která zásnub ani nereprezentuje a přísně vzato není pro ně ani potřeba.
• Proč chodím za jinými ženskými, když po technicko-libidozní stránce to máme doma nejlepší, je jasné – doma chybí dobyvatelsko objevitelská komponenta sexu.
• Volání divočiny se jen tak ubránit nelze. Nyní tedy, vnitřním hlasem opět přesvědčen, rozhoduji se hnát za něčím nevídaným.
• Dělám ze sebe kašpara, kecám nesmysly, přitakávám jí na věci, s nimiž z hloubi duše nesouhlasím, ohlížím se, jestli mě v této potupné situaci nikdo nevidí, nebo neslyší, směju se kecům, které mě nudí, utrácím čas i peníze, ale to mi nevadí, neboť jsem v dobyvatelském transu.
• Ukul jsem obvyklou past, spočívající v nalákání dotyčné do mého bytu, pod podmínkou, že jsem jí složil skladbu na klavír, kterou bych jí rád zahrál.
• Pomilovali se a on už jen přemýšlel, jak ji co nejrychleji vypakovat.
• Vážné mimomanželské vztahy jsou vždy jen pro zlost.
Ne, není to dogma, takhle to v životě opravdu nefunguje
Pojem „mužský šovinismus“ zavedly americké feministky, které muže nenávidí, nepotřebují, a tudíž cejchují muže, kteří jsou normální, a projevují tedy fyzický zájem o ženy, na „male shauvinists“ a „sexists‘: Autor používá tento termín k tomu, aby odhalil a na pravou míru uvedl některé aspekty ženského chování, které jsou nám každodenně podsouvány s takovou samozřejmostí a frekvencí, že se pomalu stávají pravdou. Příkladem za všechny budiž následující modelový rozhovor dvou žen: „On s ní žil jenom kvůli posteli. Na to mu byla dobrá. A pak od ní utekl.“ „Zmetek jeden, takoví jsou všichni mužští! O nic jiného jim nejde.“ My se však musíme ptát objektivně: A ona s ním nespala? Ona z toho nic neměla? Bolelo ji to? Jestli ano, tak proč to dělala? Kdo ji k tomu nutil? Komu prospěje, donutíme-li někoho žít s někým, s kým nechce? Když jí to tak vadilo, proč neutekla ona dříve? ( tolik citace z knihy )
Muž a žena, dva rozdílné světy, dva pohledy na jednu stejnou věc. Ženy se pro nás stávají inspirací, touhou, bolestí, zklamáním…
Světu vládne emancipace, ženy nechtějí být doma u plotny, vařit, žehlit, prát, uklízet, chtějí mít svá práva. Najednou chtějí ovládat i i svět, který dřív byl doménou mužů. Bojují proti finanční a společenské diskriminaci. Mají nové sportovní disciplíny, kde jsme si dřív ani ženu nedokázali představit: boxují, skáčou na lyžích ze skokanského můstku, vzpírají. Chápu jejich touhu o rovnoprávnost…
Na druhou stranu, spoustu problémů si přiděláváme jen sami. Kupujeme jim drahá auta, drahá oblečení, vlastní kreditní karty bez limitu, uplácíme je… Kam se poděla ta touha. Copak to není jen kupování pocitu? Copak majetkem si koupíme lepší vztah, lepší porozumění, lepší sex? Na život na vysoké noze se zvyká hodně rychle, žena rychle zavětří a chopí se nové příležitosti. Muž je vyzdvihován jako nadsamec, který dokáže vydělat spoustu peněz. Miláčku, koupila jsem si novou kabelku od Gucciho… Měly výprodej v Armaniho. Podívej jaké mám nové botičky. Honíme se za prací, vyděláváme peníze, zvyšujeme si životní standard…. Co když však zdroj peněz najednou vyschne? Kam se najednou podělo to vychvalování? Už si nemůžu koupit nové kabelky, boty…. Najednou se do vztahu vloudí krize… Jsi neschopný, ani neumíš vydělat peníze…. Jak se najednou vztah lidí diametrálně liší….
Zamilovanost je nádherná věc, člověk má růžové brýle a vše ovládá armáda hormonů. Srdce buší jako o život, oči žhnout, objevujeme společná zákoutí našich těl, která vybuchují rozkoší… Nalákají nás na nádherné milování, které jsme v životě ani nepoznali, milujeme se kde si vzpomeneme a kdy si vzpomeneme. V tu chvíli je muž chycen do pasti a klec se pomalu zavírá. Nastěhováním do společného sídla klec zapadne definitivně. Dlouhé noční rozhovory o všem možném, nekonečná volání, sms plná touhy a vášně pomalu mizí, až utichnou zcela. Milování se stává ze strany jednoho či druhého nutnou povinností a vášeň mizí. Muž je chycen do své pasti… Snaží se sebe víc, překračuje hranice svých mantinelů, vždyť touha je tak mocná. Začne vařit, uklízet, péct v domění, že se vrátí vášeň a touha. Ta však nepřichází a obávám se, že nepřijde…
Kam najednou zmizí to souznění duší a těl? Jak napsal jeden můj dobrý kamarád, děláme si to všechno vlastně sami. Ano, má pravdu, pro jedno kvítí slunce nesvítí a nelze se pro ně trápit, neboť by to skončilo srdečním selháním.
Ne, nedoprošujme se, neklečme na kolenou, neprodávejme se, neponižujme se.
Nedá mi to nevzpomenou na nedávno uveřejněnou studii montrealských vědců o bezpodmíněčné lásce:
„Bezpodmínečná láska vychází z nás za každou cenu, bez ohledu na okolnosti, nic neočekává. Pokud tomu tak není a my za naši lásku očekáváme vděčnost, věrnost, poděkování a lásku, vytváříme sami v sobě pocit strachu, žárlivosti nebo dokonce nenávisti v okamžiku, kdy je nedostáváme.“
Vztah je vlastně chození po nataženém laně vysoko nad údolím, oba se snažíme vyvážit pohyby druhého, aby to byla harmonie…
Kdo je romantičtější?
„Ač se to zdá na první pohled absurdní, jsme to my, muži. Navzdory tvrzení, že jsme cynici, kteří myslí jenom na to jedno, navzdory tomu, že mluvíme i jednáme hruběji, neurvaleji a sprostěji, jsme to my, muži, kteří jsme v 99-ti procentech autory hudebních skladeb a básní, neboť tímto způsobem odlehčujeme přemíře citu, který nás svazuje. Ženy zřejmě touto svazující přemírou citů netrpí. Proto nemají ve svých řadách Beethoveny, Čajkovské, Dvořáky a nekonečnou řadu dalších skvělých mužů. Jestliže tvrdí, že v uplynulých staletích neměly možnost dosahovat takového vzdělání, jako muži (i když stovky nejrůznějších komtes neměly po celý den nic jiného na práci, než brnkat na spinet a později na klavír), toto století, zvláště v poválečných letech jim přineslo dostatek možností, aby se mezi nimi zrodili Ježci, Gershwini, Šlitrové, Beatles… Nestalo se tak. Na vyprahlém podhoubí ženského srdce se může zrodit nanejvýš nějaká básnířka nebo spisovatelka. Ale hudba si vyžaduje něco více. Ke složení árie Rusalky nestačí jen vzdělání a chuť. K tomu je třeba i přetékající srdce. Jenom muži jsou ochotni z přemíry citu svádět kvůli ženám pistolové souboje, utíkat za nimi z kriminálu a nechat se u nich dopadnout. Jsme to my, kteří uprostřed vlahé noci toužíme objímat se s naší drahou pod hvězdami, kam se ona ovšem nenechá vylákat z diskotéky, na které bude trdlovat, až do samého konce.
Jsme to my, kteří se chceme milovat na romantických místech bez ohledu na nepohodlí, jsme to my, kteří s přetékajícím srdcem trháme na louce květiny a trpíme steskem po naší milované, ocitneme-li se kdesi bez ní v krásném prostředí (zapomínajíce přitom na její každodenní přehmaty), v našich duších stále ještě zeje jizva z rozchodu, když už naše bývalá dávno spočívá v objetí někoho jiného.
Nemůže být povrchnějšího soudu, než když jsme ženami kvůli přímočarosti našeho jednání a drsnější mluvě označováni za cyničtější pohlaví. Jsme pouze pohlaví, které se méně přetvařuje. ( J.H. )“