Poslední dobou se sám sebe ptám, zda se vůbec hodím do dnešní doby. Nějak nechápu spoustu okolo mě dějících se věcí. Vnímám narůstající zlobu, nenávist a závist mezi lidmi. Vnímám narůstající moc peněz, vnímám moc politiků a zákulisní intriky. Vím, že jsem v mnoha věcech příliš naivní a nepoučitelný. Václav Havel kdysi řekl, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Jen si říkám, kdy se tomu tak stane…
Je to 24 hodin po absolvovaném výběrovém řízení. Je vlastně jedno, na jaký post a jak to vše dopadlo. V zákulisní hře moci, křesel, politických hrátek, manažerské slepoty a stranických průkazek nemohl být vítěz ani jiný. Sláva vítězi, čest poraženým… Ale i prohraný konkurz se stává vítězný. Člověk si začne věřit sám před sebou, snaží se prodat to, co se za celou dobu naučil, vnímá podporu těch nejbližších ale i svých kolegů. Najednou vnímá, že v tom konkurzu není jenom sám za sebe, ale za všechny, kterým osud a stav není lhostejný. Vnímá jejich podporu a marnou naději… V tu chvíli poražený se stává vítězem…
Napadlo mě jedno zvláštní přirovnání k horolezcům. Šplhají krůček po krůčku, od jednoho výškového tábora k druhému, přes všechny nástrahy a aklimatizaci vzhůru k vrcholu. Bojují s nástrahami hor, počasí, vlastní bolestí, odvahou… Jen ti nejsilnější a nejschopnější dosáhnou vrcholu a užívají si opojného vítězství…. Jsou však také horolezci – turisté, kteří se za vydatné podpory peněz a desítek lidí nechají dopravit do posledního výškového tábora. Aby pak za pomoci několika šerpů, nosičů a kyslíkových lahví vystoupali na vrchol. Také stojí na vrcholu, jen jeho vrcholu dosáhly jiným způsobem . Zajímal by mě pocit takového vítězství… I těmto horolezcům hrozí pád, mnohdy smrtelný…