Spiritualita v medicíně
Pracuji jako lékař na záchranné službě. Přes 10 let se dennodenně setkávám s lidskou bolestí, utrpením, malými či velkými tragédiemi. Dennodenně se setkávám s umíráním a se smrtí. Dennodenně se dívám smrti do tváře, bojuji s osudy lidí, kteří se ocitají z různých důvodů na hranici života a smrti. Jak tenká je linie mezi životem a smrtí…. Dopravní nehody, náhlé srdeční zástavy, otravy, sebevraždy, úrazy. Co diagnóza, to příběh nerovného boje s ne vždy vítězným koncem. Není vítězů ani poražených, je jen život nebo smrt. Nic víc…
Učíme se jak správně zachránit život, učíme se, jak správně resuscitovat, učíme se jaké podávat léky. Bojujeme s časem, řítíme se plnými ulicemi, abychom u lidí v bezvědomí byli včas a mohli vést ten nerovný souboj s časem, kdy každá ztracená minuta přechyluje misku vah na cestu, z které není návratu. Snažíme se oživit ochablé tělo, jehož srdce přestalo bít a my se snažíme tu lidskou schránku přivézt zpět k životu. Mnohdy zůstane jen marnost našeho počínání. Balíme věci, vypínáme přístroje ukazující na svém displeji dlouhou černou čáru. Jakoby symbolizovala právě tu tenkou linii… Zůstanou jen vyplněné úmrtní listy, anonymitě těla je přiděleno rodné číslo, jméno a příjmení, číslo pojišťovny. Zůstane jen prázdnota z marného našeho boje…
Základním předmětem medicíny je bezesporu anatomie. Je to mnohosvazková kniha, kde je vše pěkně barevně vykresleno, žíly modře, tepny červeně, nervy žlutě. Učili jsme se názvy všech možných kostí, svalů, šlach, orgánů. Učili se vše nazpaměť jako telefonní seznam odshora dolů. Jen jsme se neučili o duši. Každý člověk má duši, přibližně víme, kde sídlí, ale z anatomického hlediska neexistuje. U žaludku? V hrudníku za sternem? Kdo ví… Jen ji každý cítíme, každý máme svoji duši.
Na ulici leží bezvládné tělo, pacient svůj boj s nemocí prohrál. Kam se poděla jeho duše? Je stále uvězněná v jeho těle nebo zmizela v časoprostoru kamsi nenávratně pryč? Zmizela jako by někdo ukradl záznamník, na kterém se zaznamenávala každá vteřina života člověka. Jeho pocity, zážitky, radosti a strasti. Už se nikdo nedoví, zda jeho duše umřela s tělem nebo začíná nový život opět jinde.
Naše medicína je miliony světelných let vzdálená harmonii těla a duše. Léčíme jen fyzické příznaky, zkoumáme exkrementy, ordinujeme kvantum drahých vyšetření, objednáváme pacienty do tunelů, necháváme je pít roztodivné lektvary. Na konci našeho snažení je pak číselná diagnóza z Mezinárodní klasifikace nemocí. Lékař je spokojen, má svého pacienta zaškatulkovaného do své přihrádky. Pacient je spokojen, neboť odchází s recepty nebo léky, které uloží do skříňky mezi ostatní léky. Léčíme příznaky, léčíme nemoci orgánů, ale vůbec neléčíme člověka jako celek.
Až 80% všech nemocí jsou nemocemi duše. Nemůžeme vynechávat při léčbě našeho nemocného jen tělo, musíme léčit také jeho duši. Je bolavá, citlivá, zranitelná, stejně jako tělo. Má svoje nemoci, potřebuje své léky, svůj klidový režim.
Potkáváme své známé, kteří se nás ptají: Jak se máš? Bolí Tě něco? Tak si vezmi tabletku… Utišíme bolest, utišíme příznaky, utišíme nemoci. Nikdo z nás se ale nezeptá:Jak se má Tvoje duše?
Medicína v posledních letech dělá mílové pokroky, vyrábíme nové léky, nové technologie, nové přístroje. Umíme rozluštit lidský genom, umíme naklonovat zvířata, genová terapie nabírá pokroky kosmickou rychlostí. V pozadí veškerého pokroku se však zapomíná na lidskou psychiku, na lidské pocity, vnímání bolesti, strach z umírání, samoty… Je jen na nás, zdravotnickém personálu, vtisknout medicíně opět lidský přístup. Nevnímat člověka jako schránku z masa a kostí, ale jako živou bytost s duší na tom správném místě.
Je to náš úkol, naše poselství…