O této větě přemýšlím už něco málo týdnů, co jsem si ji o sobě přečetl..
V životě jsem nebyl moc velký sportovec. V mládí jsem běhal za základní školu orientační běh, který posléze vystřídal volejbal na úrovni krajského přeboru. Moje dorostová lékařka, která si prohlížela moje rachitické astenické tělo s křivým hrudníkem tenkrát prohlásila, že se na mých žebrech příroda vyřádila. Její slova jsem si vzal o pár let později k srdci,abych deformity schoval a obalil tukem. Musím říct, že úspěšně.
S novým pracovním místem vyvstal docela zásadní problém, co na si obléknout na sebe. Obleky a kalhoty se za ty roky, co v klidu bez povšimnutí visely ve skříni, nepochopitelně srazily. Určitě to bude skříní… Až fotky z letošní dovolené naznačily, že to nebude skříní, ale mnou. Pravdou je, že jsem svůj vnitřní klid při výjezdech kompenzoval chutnou stravou. Každý máme nějakou svoji drogu.
A tak jsem si jednoho dne řekl, že se začnu trochu hýbat. Oprášil jsem tenisovou raketu a vyzval milého Standu na souboj. První naše společná hra byla parodií na tenis, ale za ten dobrý pocit z pohybu to stálo. Z našeho tenisu se stala pomalu pravidelnost, Standa si pořídil i novou raketu, s kterou hraje Rafael Nadal. Jen nepochopil, že to netrefení míčku není v raketě, ale jeho rukama. Na poslední tenis jsem vyrazil zdárně připraven iontovým nápojem a energetickou tyčinkou. Tyčinku jsem snědl po pár minutách hry, abych za chvíli pocítil její sílu. Účinkovala mocně. Utkání jsem přerušil pro tmu, neboť se mi zatemnilo ve střevech a já jak o život utíkal do malé místnosti mocně zamčené 2 zámky. Utkání naštěstí pro mě dopadlo dobře.
Nevím co to bylo za nápad, ale dnes jsem si řekl, že vyrazím na kolo. Stálo ve sklepě za hradbou věcí, trochu zaprášené, ale pojízdné. V týdnu jsem obdivoval závodníky Tour de France při stoupání na Tourmalet. Tento kopec mám v podvědomí díky knize z cyklistického prostředí Hanse Blickensdorfera Sůl v kávě. Závodnící zdolávali magické převýšení a já v klidu u televize popíjel ledovou kávu a pojídal zmrzlinu. Marně jsem se je snažil dnes napodobit. Už při prvních šlápnutích mé nohy připomínaly dřevěné poleno. Po pár stech metech přišlo první převýšení, pro mě horská prémie. Na nejlehčí převod jsem se doplazil nahoru. U Lesního koupaliště jsem svoji jízdu pojal jako tenisový zápas, kdy tenista odpočívá po dvou odehraných hrách. Já odpočíval po pár stech metrech. Cestou mě na lesní cestě míjela zlehka klusající běžkyně. To byla pro mě výzva. Začal jsem jí následovat. Marně, protáhla krok a ladné křivky jejího těla zmizely v kopci. Po tomto fiasku jsem kolo otočil zpět k domovu. Zákon cyklistiky se ukázal zanedlouho, že to co sjedeš, musíš někde zpět vyšlapat. Kolo se zmítalo, nohy vypověděly poslušnost a já si vzpomněl na značku Cyklisto, sesedni z kola.
Široko daleko se ozývalo klapání mých bot. Závěrečné stoupání k Merkuru bylo jako cesta na Col du Galibier.
Zatímco závodníci po dojezdu do cíle vyjíždějí únavu na cyklotrenažéru v týmovém autobusu, já pomalu stoupal schod po schodu přidržujíc se zábradlí domů do třetího patra.
Přemýšlím, zda si svůj život dokážu představit bez sportu. Zvláštní otázka. Copak dávají dnes na ČT 4?