Před pár dny jsem počítal, jak dlouho pracuji na záchranné službě. Do Vysokého Mýta jsem nastupoval 1.7. 1998. Vzpomínám si na svůj první výjezd, bylo to o 14 dní déle, bezvědomí v Chocni, obrovské vedro. Řidič spěchal jako o život,řezal zatáčky jako hlava nehlava, já seděl vzadu. Do okénka, které odděluje prostor mezi kabinou řidiče a prostor pro pacienty nakoukla sestřička, Eliška Pokorná a když viděla moji hrůzu v očích tak pronesla památná slova, která si pamatuju doteď: klid doktůrku, co má umřít,umře. Pro mnohé šokující slova,tvrdá a nevhodná, pro mne však slova, kterým po tolika letech musím dát za pravdu. Každý den jsem se setkával s okamžiky, kdy jsem se snažil lidem zachránit život, bojoval s časem a spoustou jiných okolností, aby o všem stejně rozhodl osud a Pán Bůh.
Díky záchrance jsem prožil mnoho situací, vstupoval náhle lidem do života, měnil jejich osudy, mírnil jejich bolest, bojoval o jejich život, který visel na vlásku. Spousta věcí, které nejdou ani sdělit, neboť takové zážitky a poznatky jsou nepřenositelné.
Po 13-ti letech opouštím záchrannou službu jako kmenový lékař. To co ve mně zrálo několik měsíců, pocity marnosti, vyhoření , únavy, bojů s větrnými mlýny a s pocity, kteří znají jen moji nejbližší a zasvěcení situaci, tak mě jistě chápou. Nebylo to jednoduché rozhodování, ale vše přišlo náhle. I přes to, že jsem klasická váhavá váha,tak jsem se rychle rozhodl. Přicházejí nové výzvy, nové úkoly, nová zaměstnání a já je beru jako výzvu. Ne v tomto okamžiku jako výzvu tísňovou, ale výzvu pracovní…